XII. Magisterium

Pojem Magisterium

V tomto úřadě nebo také službě můžeme vidět pomyslnou střechu všech pramenů, které tvoří Tradici. Těmito prameny jsou: liturgie, apoštolští Otcové, církevní učitelé, dějiny církve a teologové.

Kristus dal apoštolům, a vlastně celé církvi, úkol hlásat evangelium a také ho uchovávat neporušené. Už v Novém zákoně jsou apoštolové (ať už jako sbor nebo i jednotlivě) jakýmisi strážci a rozhodčími pravověrnosti hlásané nauky. V pozdější době je patrný odlišný vývoj na Západě a Východě. Na Východě je důraz kladen na tzv. Ekumenické koncily, které můžeme chápat jako setkání, kde se rozhodovalo o výkladu víry celé církve. Na Západě pomalu vystupuje na úkor koncilů do popředí autorita Římského biskupa – papeže.

Nositelem Učitelského úřadu je tedy v první řadě papež se sborem biskupů a také každý biskup, pokud je ve shodě s papežem. Rozhodnutím tohoto úřadu je přisuzována neomylnost pouze ve věcech víry a mravů, jak to definuje I. vatikánský koncil (1869 – 1870). Tato neomylnost však stále zůstává podřízena Božímu slovu. Jinými slovy papežská neomylnost se netýká přírodních ani společenských věd, ale pouze víry a mravů!

Rozdělení Magisteria

Tento učitelský úřad můžeme také rozdělit na dvě základní formy: řádný a mimořádný učitelský úřad.

V řádném učitelském úřadě jde o vyjádření církevní nauky. Používají se k tomu zpravidla encykliky (okružní listy). V těchto encyklikách papež vysvětluje věřícím obecnou víru církve a aktualizuje její význam. Dále k řádnému úřadu patří synody biskupů, což jsou poradní sbory papeže v jednotlivých částech světa. Na jejich základě papež vydává synodní exhortace (výzvy), které se týkají problémů v různých oblastech světa. K tomuto řádnému úřadu také patří i služba biskupů v jednotlivých diecézích. Tato služba může mít podobu např. prohlášení, kázání, pastýřského listu.

Za projev mimořádného učitelského úřadu považujeme jednoznačně definované pravdy víry – dogmata, která byla formulována zvláště v prvních staletích církve na již zmíněných koncilech. Tyto ekumenické (celocírkevní) koncily byly svolávány, aby jednoznačně určily, co je a co není shodné s Božím zjevením. Nejznámějším plodem koncilů je Vyznání víry, tzv. Nicejsko-cařihradské (to dlouhé – pozn. autora). Tohoto mimořádného učitelského úřadu může papež využít k vyhlášení další pravdy víry i tehdy, když z objektivních příčin není možné svolat ekumenický koncil, jak tomu bylo mezi I. a II. vatikánským koncilem (dogma o Nanebevzetí Panny Marie, r. 1950).

Pojem dogma

Jak již bylo výše napsáno, s mimořádným učitelským úřadem souvisí pojem dogma. V současné společnosti má toto slovo velmi negativní nádech. Podívejme se však víc do historie, abychom tomuto pojmu více porozuměli.

Slovo dogma pochází z řeckého dokein a znamená to, co se jeví dobrým. Už tento prvotní význam nám ukazuje, jak je dnešní chápání tohoto slova pokroucené... Toto slovo se používalo už v antice k označování výpovědí ve filosofii, pak dekretů císařů. V církvi začali apoštolští Otcové takto označovat předpisy a nauku týkající se Ježíše Krista. Velkého rozvoje zaznamenal tento pojem v 16. století, kdy jej Melchior Cano (dominikánský teolog) vykládá jako zjevenou pravdu, která byla církví přijata od apoštolů, ekumenických koncilů a jež byla papežem jako dogma definována a souhlasí se smyslem víry. Protikladem dogmatu je blud – hereze.

Boží zjevení je již uzavřeno a nelze k němu nic přidat. Pokud se tedy objeví nové dogma, jedná se o nový výklad dané zjevené pravdy, ale ne o novou pravdu jako takovou. To je třeba mít neustále na paměti. Na místě je podobenství o hořčičném zrnku (Mk 4,30-32) - celý strom je již obsažen v tomto malém zrnku, ze kterého postupně roste do výšky a šířky.

Tímto jsme završili tento náročný díl i celý seriál věnovaný třem sloupům víry. Doufám, že tento díl, který byl pro některé asi hůře „stravitelný", vás neodradil a budeme se i nadále setkávat v této rubrice nad zajímavými tématy souvisejícími s naší vírou.