VIII. – II. vatikánský koncil
Dnešním dílem uzavíráme naše putování historií církve od jejího počátku až do naších dní. Celý cyklus uzavřeme II. vatikánským koncilem, který zásadně změnil tvář církve v minulém století a z jeho odkazu se utváří církev stále, protože ještě nejsou naplněna všechna jeho předsevzetí.
Důsledky koncilu
Jak jsem již zmínil, důsledků je celá řada. Nejviditelnější je asi reforma liturgie a otevřenost církve světu. Po koncilu se dále pracovalo na změně Kodexu kanonického práva, který byl vydán v roce 1983. Dále pak samozřejmě byly vydány nové liturgické knihy (misál, lekcionáře, breviář apod.).
Největším „úspěchem" však byly nevyplněné obavy z dogmatu o papežské neomylnosti z I. vatikánského koncilu. Papež nevyhlásil na koncilu žádné dogma a přece došlo k radikální změně kurzu církve.
Bohužel i po tomto koncilu mnozí neunesli „novoty" a vzepřeli se jim. Pro tzv. lefebristy (podle biskupa Lefebra) byla a stále ještě je „kamenem úrazu" liturgická reforma, hlavně oltář „čelem" k lidu a odsunutí latiny „na vedlejší kolej".
Je s podivem, že ani ne po 40 letech se ozývají hlasy po dalším koncilu. Možná je to hektičností dnešní doby, ale mnoho z II. vatikánského koncilu ještě nebylo „zažito" a tudíž se domnívám, že bychom se měli více seznámit s učením tohoto koncilu, než se bude připravovat další.
Tím bychom dnes uzavřeli naši cestu v čase po církevní historii. Jejím cílem nebylo podat vyčerpávající výklad, spíše pomoci se trochu více orientovat v tom, čím církev za svou pouť na této zemi prošla. Doufám, že se mi to alespoň z části podařilo. Koho toto putování aspoň trochu zaujalo, tak vřele doporučuji knihu, ze které jsem čerpal – A. Franzen: Malé církevní dějiny.
Důsledky koncilu
Jak jsem již zmínil, důsledků je celá řada. Nejviditelnější je asi reforma liturgie a otevřenost církve světu. Po koncilu se dále pracovalo na změně Kodexu kanonického práva, který byl vydán v roce 1983. Dále pak samozřejmě byly vydány nové liturgické knihy (misál, lekcionáře, breviář apod.).
Největším „úspěchem" však byly nevyplněné obavy z dogmatu o papežské neomylnosti z I. vatikánského koncilu. Papež nevyhlásil na koncilu žádné dogma a přece došlo k radikální změně kurzu církve.
Bohužel i po tomto koncilu mnozí neunesli „novoty" a vzepřeli se jim. Pro tzv. lefebristy (podle biskupa Lefebra) byla a stále ještě je „kamenem úrazu" liturgická reforma, hlavně oltář „čelem" k lidu a odsunutí latiny „na vedlejší kolej".
Je s podivem, že ani ne po 40 letech se ozývají hlasy po dalším koncilu. Možná je to hektičností dnešní doby, ale mnoho z II. vatikánského koncilu ještě nebylo „zažito" a tudíž se domnívám, že bychom se měli více seznámit s učením tohoto koncilu, než se bude připravovat další.
Tím bychom dnes uzavřeli naši cestu v čase po církevní historii. Jejím cílem nebylo podat vyčerpávající výklad, spíše pomoci se trochu více orientovat v tom, čím církev za svou pouť na této zemi prošla. Doufám, že se mi to alespoň z části podařilo. Koho toto putování aspoň trochu zaujalo, tak vřele doporučuji knihu, ze které jsem čerpal – A. Franzen: Malé církevní dějiny.