Historie

Počátek šíření víry

Po Ježíšově nanebevstoupení a následném seslání Ducha svatého začali apoštolové všude rozhlašovat radostnou zvěst o Božím království, jak o tom čteme ve Skutcích apoštolů. Tam také můžeme vidět, jak Bůh mistrně využil pronásledování křesťanů ze strany židů, aby mohlo být evangelium hlásáno až na kraj světa tím, že křesťané museli prchat z Jeruzaléma. Mezi nejvýznačnější církevní obce patří Antiochie, kde se poprvé začalo křesťanské společenství nazývat „kristovci" (Sk 11,26). Tam se také zrodil první vnitřní spor mezi židokřesťany a pohanokřesťany o zachovávání židovského zákona. Ten byl nakonec vyřešen na koncilu v Jeruzalémě asi r. 50, ve kterém byli křesťané z pohanství osvobozeni od židovského zákona (viz Sk 15,6n).

Na rychlé šíření křesťanství, které je tajemstvím Boží milosti, mělo vliv mnoho faktorů: velký počet židů mimo Palestinu, na něž se obracel sv. Pavel. Velký ohlas mělo jeho kázání u bohabojných pohanů, kteří sympatizovali se židovstvím. Pak už stačilo málo, aby se evangelium dostalo přímo k pohanům. Můžeme s jistotou říci, že koncem 1. stol. nebylo většího města v Římské říši, kde by neexistovala křesťanská obec. Dalším důležitým faktorem byla vynikající síť silnic římského impéria, kterou známe pod heslem „všechny cesty vedou do Říma". Evangelium šířili nejen apoštolové, ale také „misionáři z povolání". V neposlední řadě také všichni křesťané, protože svým životem svědčili o Kristu.

Poapoštolská doba

Po smrti apoštolů na jejich místo nastoupili tzv. apoštolští otcové, většinou přímí žáci apoštolů, kteří pokračovali v jejich díle. Mezi nejvýznamnější patří Klement Římský, Ignác Antiochijský, Polykarp ze Smyrny a Papiáš z Hierapole.

Od Ignáce pochází známá věta: Kde je biskup, tam je církev, ze které vysvítá počátek církevního zřízení.

Do této doby, tedy přelom 1. a 2. století po Kristu, patří také významné písemnosti: List Diognétovi, List Barnabášův, Didaché a Hermův pastýř. Všechny tato díla svědčí o rané církvi a jsou důležitým svědectví vývoje církevní tradice. Přibližně ve stejném období působili také křesťanští apologeté (obhájci), kteří bojovali proti předsudkům a pomluvám vůči křesťanům. Mezi nejznámější patří Justin (Řím), Aristeidos a Athénagoras (Atény) a Tacián Syrský, který pak bohužel založil vlastní sektu.

Na práci apoštolských otců a apologetů navazovali církevní otcové. Ti se snažili nejen o obranu víry, ale hlavně o hlubší teologické poznání pokladu víry. Mezi tyto první teology patří Irenej z Lyonu, Hyppolit Římský, Tertulián a Cyprián z Kartága (Severní Afrika), Klement a Origenes z Alexandrie, kde byla zřízena první katechetická škola. Hyppolit však nebyl zvolen za papeže a ze zášti se nechal zvolit za prvního vzdoropapeže.

Pronásledování křesťanů

Už od začátku církev trpěla pronásledováním. Nejprve od Židů, jak již bylo řečeno a později od samotné římské říše. Hlavní důvody k pronásledování ze strany říše byly pomluvy a nepochopení. Do doby císaře Decia (pol. 3. st.), který vydal zákon proti křesťanům, se jednalo spíše o místní výbuchy, na kterých se významně podílela většinou lůza. A to proto, že se křesťané odlišovali od tehdejší společnosti. Mezi pomluvy spadaly zvěsti o hostinách, kdy křesťané jedí lidské maso (tj. Kristovo tělo a krev), o krvesmilných neřestech, protože se křesťané nazývali „sestro" a „bratře". Důležitým faktem bylo to, že křesťané odmítali božský kult císaře a ostatní známá božstva. Na křesťany byla svalována vina za hlad, pohraniční války, epidemie apod. Pronásledování více či méně podporovali sami císařové. Nejznámější je asi Neronovo, který obvinil křesťany z podpálení Říma. „Zločince" trestal v arénách, kde byli předhazování divokým šelmám nebo z nich udělal živé pochodně ve svých zahradách. Největší pronásledování bylo asi za císařů Decia a Diokleciána.

Uniknout pronásledování bylo tak snadné – stačilo obětovat bohům (upustit kadidlo do ohně) nebo uznat císaře za boha, a člověk byl osvobozen. Nemálo křesťanů se takto zřeklo své víry, ale ještě více jich vytrvalo a z jejich krve se stala semena pro další šíření Kristova evangelia. V dobách „klidu" se církev musela vypořádávat s „padlými" (křesťany, kteří podlehli a nepřiznali se ke Kristu). Setkáváme se dvěma protichůdnými stanovisky: umírněné a rigorózní (přísné). To prvé přistupovalo ke slabým s láskou a milosrdenstvím, ovšem s patřičným pokáním. Naproti tomu to druhé vesměs nepřipouštělo návrat těchto duší zpět do církve. Je zajímavé, že právě druhý přístup pak většinou zastávali lidé, kteří se stali zakladateli sekt. Naštěstí církev se nepovažovala za elitní klub vyvolených a svatých, ale jejím úkolem bylo a je přinášet všem lidem spásu.

Konstantinovský obrat r. 313

Teprve kolem roku 313 po Kr. došlo k tzv. Konstantinovskému obratu. Podle legendy dosáhl císař Konstantin vítězství díky kříži s nápisem „V tomto zvítězíš", který se mu ukázal na obloze. Z vděčnosti zrušil pronásledování a přiznal křesťanství plnou rovnoprávnost s ostatními náboženstvími až se postupně stalo státním náboženstvím, protože jej císař velice protěžoval. Církev se sice zbavila pronásledování, ale díky změně r. 313 musela čelit možná vážnějším útokům proti ní. Největším asi bylo (a možná i je) zneužití křesťanství k mocenským cílům. O tom už ale v některém z dalších pokračování.