Štrůdl svaté Anežky

Na chladném nádvoří kláštera Na Františku postávají pod jabloní bezradné sestry. Jablíčka přece očesaly do posledního už před několika měsíci a ani ve sklepě žádné nezbylo.
A přece jen jedno jediné by mohlo zachránit život jejich přítelkyni a velké příznivkyni, paní Žofii, manželce rytíře Konráda.
Ta již několik dní blouznila na pokraji života v horečce po porodu, a zdálo se, že jí není pomoci.
Když tu vznesla žádost, že snad jablko rukou panny Anežky podané by jí zdraví a sílu navrátit mohlo.
Rytíř Konrád přispěchal hned do kláštera s prosbou o tento zázračný lék.: v klášteře však jediného jablka nebylo.
Anežka přistoupila k bezradným sestrám, přistoupila k holému stromu,přistoupila s důvěrou k trůnu Nejvyššího a vzývajíc přesvatou Trojici, pramen milosrdného soucitu, svou rukou utrhla ze stromu tři jablka, která bez prodlení poslala nemocné paní Žofii se slovy:

,,Sněz bez obav tato jablka, jež ti Bůh zázračně daroval, neboťz nich nabudeš s Jeho pomocí nejen zdraví těla, ale i zdraví duše."

Žofie se skutečně uzdravila a navíc po smrti svého muže, jak praví legenda, jako vdova v čistotě sloužila Pánu a svou milosrdnou láskou se stala skutečnou matkou všech chudých.

O čem v té chvíli asi přemýšlel Bůh? Možná si vzpomněl na jiné ženské prsty, které se tehdy na úsvitu dějin také obtočily kolem jistého plodu,
v touze ochutnat ze stromu poznání dobrého i zlého... A soucit nikdy neubývající tehdy naplnil jeho srdce. Možná pohlédl ke Stromu života zasazenému doprostřed lidských dějin na místě zvaném Golgota... A jeho srdce se znovu otevřelo soucitem vytékajícím jako krev a voda zpod prahu jeho Trůnu. 

Když Anežka vztáhla svou ruku k holému stromu, nebyla její prosba vedena ničím jiným než soucitem, touhou projevit dobro. Takovou touhou, jaká je vlastní našemu Bohu.
A Bůh k ní není nijak lakomý, nestřeží si ji jen pro sebe – naopak, štědře rozlévá svůj soucit k nám.
I Ježíšovy prsty se mnohokrát ,,obtočily" kolem holých stromů lidských životů, aby na nich a pro ně utrhly uzdravení těla i duše...
Bůh si nás získává svým soucitem, soucitem za nás platí, soucitem se mu stáváme milými.
Jeho soucit nás činí pro něho přitažlivými – v něm jsme pro něho krásní.

Když Bůh nalezne něco ze svého soucitu v našich srdcích, ať už ho nazveme jakkoli: odpuštění, pomoc druhému, skutek milosrdenství, bláznovství lásky...,
způsobí mu to radost. On ví, že právě soucit má tu nádhernou moc překročit propast , před kterou zdravý rozum zůstává bez pohnutí stát.
Soucitem překračujeme sami sebe do nebeského království; soucitem přijímaným i darovaným dál. Tehdy se i naše prsty čas od času obtočí kolem holé jabloně poznání,
aby utrhly a darovaly léčivé plody Boží dobroty. Soucit je totiž dobrota, které neubývá a která se nikdy nepřejí. 

A pro nedočkavce je tu přece jen ,,tajný" recept
Pohledat vzpomínky na milé a radostné události v mém životě, pečlivě při tom rozválet těsto svého života pravdou,
zkypřit ho vděčností,okořenit nadšením a chutí života, zjemnit vanilkou pokory a pocukrovat touhou po dobru.
Pozvat své nejbližší, přátele nebo prostě ty, kdo o to stojí, aby udělali totéž.
Projít kus cesty v tichu v pokojném vnímání krásy. 

Věnovat nějaký čas spontánní tiché modlitbě, jak Duch Svatý zavane.
V pravý čas zasednout ke společnému stolu, vytáhnout připravené dobroty hmotné i ty duchovní.
Sdílet navzájem prožité dobro: povyprávět, naslouchat, dávat prostor sobě i druhým: prostě si trhat plnými hrstmi jablka, která Pán v tu chvíli pošle, s vědomím, že jeho dobrota trvá skutečně navěky.

TUTO KNIHU VYDALY SESTRY KLARISKY – KAPUCÍNKY A LZE JI ZAKOUPIT VE FARNÍ KNIHOVNĚ.