XI. Tradice

Pojem Tradice

V minulých dílech jsme se soustředili na Písmo. Doufám, že nikoho nepřekvapím, když uvedu, že písemnému záznamu knih, hlavně SZ, předcházelo ústní předávání z generace na generaci. A to není nic jiného než tradice - od latinského traditio – podání (ústní).

Pod tento pojem můžeme zařadit kázání a práci apoštolů, formování prvotních obcích, rozvoj liturgie a v neposlední řadě také vyznání víry – symbol (Tradice chápana v úzkém smyslu).

Proces předávání z generace na generaci spojuje jednotlivá pokolení a vytváří z nich společenství víry (Tradice chápaná v širším smyslu). Tedy i my jsme součástí tohoto procesu, který nás spojuje s našimi předky a také s našimi potomky.

Vztah Tradice a Písma

Z výše uvedeného důvodu se ve východním křesťanství nadřazuje Tradice před Písmem. V západním křesťanství je důraz kladen na Písmo, což souvisí s vynálezem knihtisku.

Musíme mít však na paměti, že jakási nadřazenost Písma nad ústním předáváním úzce souvisí s působením Ducha sv. Soubor Svatých Písem byl tradován, zapsán, redigován a předkládán za přímého Božího vnuknutí – inspirace (viz Cesta 1/05). Můžeme tedy říci, že Písmo není možné jen tak oddělit od Tradice díky vzájemné provázanosti.

O tomto vztahu krásně hovoří konstituce O božím zjevení (Dei verbum) II.Vatikánského koncilu v čl. 9: „Posvátná tradice a Písmo svaté jsou ve vzájemném a těsném spojení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene a splývá jaksi v jedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je Boží řeč zaznamenána z vnuknutí Ducha svatého a posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán svatým apoštolům a bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat se stejnou láskou a vážností."

Tento výmluvný text v několika větách vystihuje podstatu vztahu mezi Písmem a Tradicí. Tradici můžeme označit jako prostor, v němž se uskutečňuje Boží zjevení.

Trojí funkce Tradice

Tradice chápána v širším slova smyslu se stává pro křesťanskou víry základním – konstitutivním – prvkem. V ní je uzavřen vznik Písma i otázka kánonu. Ústní tradice sama doplňuje to, co nebylo v Písmu zachováno a navíc obsahuje i výklad a porozumění zapsanému slovu. Tradice má tedy 3 základní funkce: uchovává, zajišťuje pokračování a je podkladem pro obnovu.

Základem jsou apoštolové, jejich osobní zkušenosti a hlásání, jenž jsou základem Tradice. Každý redaktor knih NZ nebo vykladatel těchto knih musel přihlížet k tomu, co řekli nebo napsali očití svědci, Ježíšovi učedníci.

Na to navázal živý duch společenství, který se projevuje nejvíce v litrugii a jenž pomáha rozvíjet to, co bylo přijato od základu: Ježíš a apoštolové.

Tímto dílem jsme dovršili naše seznamování se starozákonními knihami. Omlouvám se všem, že jsem nemohl jít více do hloubky, ale tak, jako u církevních dějin, je zde velmi málo prostoru k širšímu pojednání. Pro ty zvídavější uvádím, že v Ekumenickém překladu Bible naleznou před každou knihou poměrně dobrý úvod k dané knize.

Příští ročník bude, jak již všichni tušíte, věnován Novému zákonu.

Jak se tak dívám, dnešní díl je rekordní co do délky textu, což mi čtenáři jistě shovívavě prominou. Slibuji, že o další rekord usilovat již nebudu.