X. Ostatní listy

List Židům

Tento list bývá uváděn v jedné skupině s listy apoštola Pavla, i když se od nich v lecčem liší. Formou totiž list připomíná spíše kázání než dopis, jak jej známe od apoštola Pavla, proto se předpokládá, že jde o zapsané kázání s dopisním závěrem.

Adresáty listu nemusí být nutně židé nebo židokřesťané, protože v době vzniku této knihy již čistě židokřesťanská obec neexistovala.

Tato kniha má nejlepší řečtinu ze všech knih Nového zákona. Původně, hlavně na východě, se mělo za to, že autorem je apoštol Pavel. Na západě tomu však bylo jinak: dokonce jej nepovažovali za kanonický, byl připisován např. Barnabášovi. Dlouhá staletí se vedly spory o autorství. Na základě rozdílů v obsahu listu a ve stylistice (oproti Pavlovým listům) se dnes většina biblistů přiklání k tomu, že autorem je někdo jiný než Pavel – např. už zmíněný Barnabáš nebo Apollos, jenž je zmiňován např. v Pavlově listu do Korintu.

List byl podle většinového názoru biblistů sepsán kolem roku 80 po Kr. – z listu je patrné, že první generace křesťanů již není na živu. Sepsán byl patrně v Římě, ale nelze to s určitostí tvrdit.

Pro autora je Kristus věčný Boží Syn, který se ponížil a dosáhl povýšení (10,5-10). Církev je putující Boží lid. Jeho vůdcem je sám Kristus. Z výzev k vytrvalosti a varování je patrný názor o nemožnosti druhého obrácení po odpadu od víry (6,4-6). Tento list představuje jeden z pilířů novozákonní teologie.

KATOLICKÉ EPIŠTOLY

Všechny tyto listy spojuje, že v jejich názvu nejsou adresáti, ale autoři. Byly zřejmě určeny pro všechny, odtud název všeobecný, tedy řecky katolický.

List Jakubův

Z NZ známe Jakuba Alfeova a Jakuba, „bratra Páně". Na západě se tito dva spojovali do jedné osoby. Na východě tomu tak nebylo. Jakub, „bratr Páně", vedl církev v Jeruzalémě poté, co odešel sv. Petr do Říma.

Celý list je protkán různými výroky a napomenutími, které připomínají knihy Moudrosti a Přísloví. Jádro listu je ve verších 2,14-26, kde se hovoří o vztahu mezi vírou a skutků. Právě tento oddíl vedl reformátora Martina Luthera k tomu, že tento list „vyřadil" z kánonu knih NZ. Zajímavé je také místo 5,14n, které pojednává o svátosti pomazání nemocných.

Autorství je velmi sporné, protože kvalitou řečtiny se řadí hned za list Židům. Také nepřítomnost otázek týkajících se židovského zákona a obřadů naznačují autorství někoho jiného, kdo se opřel o autoritu sv. Jakuba. Dopis byl sepsán byl pravděpodobně v letech 80 – 90 po Kr.

List Judův

Jelikož se v samotném listě autor zmiňuje o „předané víře" (v. 3), usuzuje se, že autorem je někdo, kdo žil později než Juda „bratr Páně" a bratr Jakuba.

Autor varuje před skupinkou lidí, kteří svádějí falešnou naukou k neřestnému životu. Konkrétní údaje o této nauce nejsou známy. Víme, že se jednalo o křesťany, kteří se oddávali nevázanému životu.

List dnes může být pro čtenáře významný důrazem na trvalý význam víry, kterou člověk jednou provždy přijal.

Datace vzniku knihy je kolem roku 90 po Kr.

První list Petrův

Myslím, že apoštola Petra nemusím dlouze představovat. Byl to rybář a blízký Ježíšův společník. Spolu s Jakubem a Janem Zebedeovými byl svědkem hlavních událostí Ježíšova života: proměnení na hoře, utrpení v Getsemanech, vzkříšení dcery Jairovy... apod. Po seslání Ducha sv. vedl Kristovu církev až do své mučednické smrti na Vatikánském pahorku za císaře Nerona kolem roku 67 po Kr.

Autorství je také v tomto případě komplikované. Opět to vypadá na pozdější redakci některého z Petrových žáků – pravděpodobně to mohl být Silván.

Adresáty jsou maloasijští křesťané, jak vyplývá z prvního verše listu. Doba vzniku se pohybuje mezi lety 70 – 100 po Kr.

Nalezneme zde 4 hlavní témata: křest, církev – Boží dům, Boží lid ve světě a v čase, napomenutí. Kniha je bohatá na zmínky o křtu, proto zvláště první kapitola je považována za křestní kázání.

Druhý list Petrův

Řečtina tohoto listu výrazně lepší než v Prvním listě Petrově. Proto se má za to, že je tento dopis pozdější a tudíž i od jiného autora. Udává se, že mohl vzniknout kolem roku 100 po Kr.

Důležitý pro nás je svědectvím o apoštolském podání víry, a také svou naukou o Písmu sv. a o jeho správném výkladu. Nejedná se o klasický dopis, ale spíše o povzbuzení křesťanů, kteří se kvůli (zatím) neuskutečněnému druhému příchodu Krista uchylují k nesprávným gnostickým naukám. Z tohoto listu je také patrné, jaký význam měla autorita apoštola Petra v pozdější tradici církve.

První list Janův

Ve své podstatě se nejedná o list, protože chybí úvod známý z jiných listů, spíše jde o jakési napomenutí.

Podobnost mezi listem a Janovým evangeliem naznačuje, že by tyto dvě knihy mohly mít stejného autora. Existují ovšem i významné rozdíly, a proto se biblisté většinou kloní k autorství někoho z okruhu Janových učedníků. Tato kniha byla určitě napsána až po Janově evangeliu - to je vše, co lze o době vzniku říci.

Hlavní témata knihy jsou světlo, život a láska. Tento spis bojuje proti bludařům, kteří popírali Kristovo vtělení a božství – jednalo se pravděpodobně i zde o gnostiky.

Druhý a Třetí list Janův

Tyto dva listy jsou nejkratšími listy NZ. Vznikly asi na přelomu 1. a 2. století. Oba mají stejného autora.

2 Jan: Obsahuje povzbuzení k životu podle přijatých přikázání. Je zde také varování před bludaři – doporučuje, aby je věřící vůbec nepřijímali do domu a dokonce, aby je ani nepozdravovali.

3 Jan: Gaius je chválen za pohostinství, které prokazuje cestujícím bratřím, zatímco Diuotrefés je kárán za to, že tak nečiní.

Připomínám, že podrobnější informace o všech knihách SZ a NZ jsou velmi dobře zpracovány např. v ekumenické Bibli vždy v úvodu před každou knihou.

A co nás čeká příště? V dalších dvou dílech se seznámíme s dalšími sloupy víry: Tradicí a Magisteriem.