VII. Francouzská revoluce – 2. světová válka

Francouzská revoluce

Když jsme minule hovořili o osvícenství, zmínil jsem důraz na jednotlivce. Tento důraz vedl k zrovnoprávnění stavů ve Francii. Původně revoluce nebyla namířena proti církvi, zpočátku s ní dokonce úzce spolupracovala. Kněží a biskupové, kteří se přidali na stranu revoluce, soupeřili se šlechtou, kdo se vzdá více svých privilegií ve prospěch měšťanů a sedláků. Když ale revolucionáři chtěli použít církevního majetku k zaplacení veřejných dluhů, duchovenstvo, které se velice angažovala v Konventu, na protest opustili shromáždění. To na věci nic nezměnilo a církev o majetek přišla. Byla vyhlášena nová ústava – civilní konstituce francouzského kléru, podle níž byla církev ve Francii utvořena na národním základě, oddělená od Říma. Klérus byl přinucen přísahat na tuto ústavu. Většina kněží však odmítla a nastalo krvavé pronásledování. Hlavími postavami revoluce byli Danton, Marat a Robespierre, který se zasadil o odstranění křesťanství a nastolení kultu rozumu. Podle rčení, že „revoluce požírá své děti", však všichni byli buď zavražděni nebo skončili pod gilotinou.
Po nich se ujalo vlády pětičlenné direktorium (1795-99). Klérus byl opět tolerován, ale odluka státu od církve se stala zákonem. Nepřátelství však neubývalo, skončilo až za Napoleona, který převratem svrhl direktorium. Roku 1801 uzavřel s papežem konkordát (smlouva uznávající suverenitu církve). Napoleon však k němu tajně připojil článek, který zčásti vymoženosti konkordátu zrušil. Poté nechal obsadit papežský stát a papeže uvěznil. Po Napoleonově nezdařené bitvě u Waterloo, kdy se jeho říše rozpadla, mohl vídeňský kongres (1814/15) nově utvořit hranice Evropy.
Všude, kam se dostala francouzská vojska, byly zaváděny revoluční myšlenky. To mělo neblahý dopad na církev, které byl zabavován majetek. To mělo ovšem i dobrou stránku: duchovenstvo a lid měli k sobě mnohem blíže než předtím.

1. vatikánský koncil

Jak už to bývá, když se něco velice dotýká církve, tak na to reaguje koncilem. Podnětem byla nejen situace ve světě, ale i vyhlášení dogmatu o neposkrvněném početí papežem Piem IX. v roce 1854. Rozhořela se diskuse, zda může papež vyhlásit dogma bez koncilu. To bylo ústřední téma koncilu, který začal v r. 1869. Na něm bylo vyhlášeno nové dogma o papežské neomylnosti ve věcech víry, mravů a církevní disciplíny. Za neomylné nemůžeme však považovat papežovy encykliky, které jsou výrazem jeho osobního názoru.

Proti této nové pravdě víry se zvedla vlna odporu, zvláště z německy mluvících zemí. Různí věhlasní teologové z těchto zemí poukazovaly na různé prohřešky předešlých papežů, aby docílili zvrácení tohoto dogmatu. To se jim však nepodařilo. Naopak odpor k tomuto dogmatu vedl k založení Starokatolické církve, tedy k novodobému schizmatu (rozdělení církve). Tato církev, tzv. Utrechtská unie, si zachovala všechno katolické – svátosti, věrouku. Nicméně se také reformovala a zavedla změny ve zpovědní praxi, manželství, ale hlavně zdobrovolnění celibátu.

1. vatikánský koncil byl náhle ukončen rozpoutáním německo-francouzské války v r. 1870. Ještě před koncilem se rozpadl papežský stát, protože došlo k sjednocení Itálie Viktorem Emanuelem a papež Pius IX. se stal vatikánským vězněm. K urovnání vztahů došlo až za papeže Pia XI., který uzavřel v r. 1929 lateránskou smlouvu. V ní se papež definitivně vzdal papežského státu a získal tak plnou suverenitu ve vatikánském státu a práva k hlavním bazilikám v Římě.

V období I. světové války se papež Benedikt XV. marně snažil usmířit nepřátelství svou mírou nótou, která však byla odmítnuta. Po této strašné válce se snažil dle možností zmírnit hlad a bídu. Varoval před rozdělením Evropy na vítěze a poražené. Za jeho pontifikátu byl také vydán nový zákoník církevního práva (1918).

Po válce se rozrostlo liturgické hnutí a hlavně ekumenismus. Církev se také začala angažovat v sociálních otázkách. Bohužel ve starých myšlenkových proudech, což zapříčinilo, že dělnické masy ovládli Marx a Engels – nástup socialismu.

Za energického papeže Pia XI. bylo uzavřeno mnoho konkordátů s nově vzniklými státy – Bavorsko, Rumunsko, Itálie atd. Nejtěžší pro něj byla dohoda s Hitlerem. Ten se původně tvářil jako stoupenec konkordátu, ale zanedlouho se ukázalo, jak zrádný Hitler umí být. Mnozí za to papeže kritizovali. Fakt ale je, že díky této smlouvě měl jisté možnosti, jak v oné nelehké době mít alespoň nějaký vliv na dění v Německu. Papež zemřel těsně před vypuknutím II. světové války.

Do této nešťastné a napjaté doby byl zvolen za papeže Pius XII, sekretář Pia IX. (něco jako ministr zahraničí). Ten se snažil na poslední chvíli zabránit válce, ale bez úspěchu. Za války však zachovával politickou neutralitu, protože neměl moc na výběr uprostřed země zmítané válkou. Jakékoliv prohlášení by bylo zneužito politicky a tomu se chtěl papež vyhnout, tak apeloval na humanitu a křesťanskou lásku. Vždyť jeho ovečky byly na obou stranách fronty. Není dnes již tajemstvím, že se mu podařilo zachránit život několika Židům. Za jeho neutralitu je dodnes kritizován historiky a v souvislosti s jeho beatifikací se tento problematický úsek jeho života bedlivě zkoumá.

A o čem bude řeč příště? O ničem menším než o 2. vatikánském koncilu, jehož odkaz ovlivňuje podstatným způsobem současnou církev. To bude zároveň také tečka za naším dvouletým putováním v církevní historii.